Cesta od opilství k olympiádě
1. 5. 2007
„CESTA OD OPILSTVÍ K OLYMPIÁDĚ!“
Vše vlastně začalo v zimě roku 2001. Já jako kdysi bývalý hráč (v mládí, na učilišti) v ledním hokeji, jsem velmi rád jezdil s hokejisty Spartaku Polička na hokej. Sice jen jako fanda, ale jezdil jsem. A jezdil jsem právě proto, že při každé brance, kterou obdržel náš soupeř, bylo co slavit. Co branka, to jeden panák „Zlatého Ferdinanda (tedy hořký Fernet Stock) .
A pak se to stalo. Jednoho krásného dne, bylo to v sobotu, jsme hráli se žáky na ZS Spartaku Hlinsko. A zde právě díky malé šestileté Lucii jsem se seznámil se svojí (budoucí) přítelkyní Jitkou. Blížily se Vánoce a já jsem začal chápat, co mě k Jitce stále víc a více přitahuje. Bylo to pouto plné lásky k této mladé ženě. Později jsem se dozvěděl, že Jitka je již čtyři roky vdovou a její manžel tragicky zahynul, když byly Lucince dva roky. I Jitka potřebovala kus nové lásky a štěstí.
Vše jsem si uvědomil a s alkoholem jsem přestal, ale ne úplně. Přehouply se Vánoce, přišel nový rok 2002 a já každou volnou sobotu a neděli jezdil do Hlinska za Jitkou a za Lucinkou a Jitčinými rodiči, kteří si mě velmi oblíbili. Možná právě kvůli tomu, že rád vařím a rád jsem s Jitkou vymýšlel nové a někdy divné recepty. Čas plynul jako voda v potoce. Leden byl pryč, únor utekl velmi rychle a byl tu březen a s ním se přiblížilo i jaro. Věděl jsem, že musím začít pracovat na svém dárku k Jitčiným 33. narozeninám. Měla je sice až 21.května, ale čas utíkal velmi rychle. Začal jsem tedy malovat obraz a námět byl jasný. Vysočina – Žďárské vrchy! Pracoval jsem na obraze s radostí, protože mi k tomu pomohla vždy nějaká ta kapka zlatého a hořkého moku.
Dlouho jsem však nemaloval. Proč? No protože nějaká závistivá „svině“ z naší bytovky mi ten obraz přemalovala a stejnětak dopadla i paleta s barvami a stojan na obrazy byl na kousky. Lidi jsou zlí a závistiví. Když nastal ten den, pro Jitku den s velkým Dé, přivezl jsem jí k narozeninám dárkový balíček. Bylo mi však zle, když jsem si pomyslel, že místo toho jsem mohl mít pěkný obraz.
Bratr Jitky Jirka byl starý fanda do motorek. Sám nevím kde, ale sehnal starého Zündappa z druhé světové války a zmodernizoval jej na nový typ Zündapp 650ccm. Prý pojede s Jitkou koncem června na sraz motorkářů do Poděbrad. Potom budou prázdniny, prý chce jet na něm do Španělska. Malá Lucka se též těšila na prázdniny, ale myslím si, že víc na to, až v září usedne do lavice v 1. třídě. Nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, ale už tu byl červen, blížila se sobota 22. června. Jirka s Jitkou odjeli na sraz motorkářů do Poděbrad a já se rozhodl, že příští týden vezmu Jitku s Luckou k nám do Poličky.
Ale nestalo se a nikdy se již tak nestane! V pondělí jsem volal do Hlinska, ale nikdo to nebral. Ani v úterý ráno. Bylo mi to divné, co se mohlo stát? Byl jsem v rozpacích. Ve středu jsem dostal prapodivný dopis. Když jsem otevřel obálku a list, přelil mě studený pot a já si v tu chvíli připadal, jak když dostanu „ránu kladivem do hlavy“. Bylo to parte; parte mé milované Jitky. Poslední rozloučení s mojí milovanou a možná i později budoucí manželkou Jitkou se konalo v Jihlavě. Zde byla též zpopelněna a urna uložena do rodinného hrobu. Sám jsem netušil, že se při takovéto příležitosti podívám do města, kde jsem 725 dní sloužil své vlasti!
Začal jsem pít, do slova a do písmene tvrdě pít. Často jsem si říkával, že když je Jitka nyní v nebi, že já se upiju k smrti a půjdu za ní. Nic mě nebavilo a to, co mě bavilo, tak přestalo. Teď mě bavilo pouze pití, chlast, vysedávání v hospodě a každodenní opice. A druhý den nanovo. Na jídlo nyní nebylo ani pomyšlení. Mým koníčkem nyní bylo jen pivo a tvrdý chlast. Časem mi přestalo chutnat i pivo, ale kde sakra brát peníze na kořalku? Různé věci jsem rozprodal, něco do zastavárny. Chodil jsem špinavý, ošuntělý, neoholený. Vrávoral jsem po městě a vše mi bylo úplně jedno. Den co den „na šrot“!
Pak se opět přehoupl rok 2003, za chvíli tu byl únor a já neměl ani tu dvacku na pitomou čokoládu. Moje maminka totiž slavila své 60. kulaté jubileum.
Sice trochu pozdě, ale přece, jsem si uvědomil, že takhle nemohu dál žít. Ve čtvrtek 13.3.2005 jsem se zpil „jako dělo“ naposledy. Den na to jsem byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení ve Svitavách. A tam asi za týden jsem se rozhodl pro ústavní léčbu. Mohl jsem si vybrat, protože jsem chtěl dobrovolně. A díky MUDr. Procházkové a MUDr. Dynkové jsem se rozhodl právě pro léčebnu v Bílé Vodě u Javorníka v okr. Jeseník. V úterý 15. dubna jsem nastoupil ústavní léčbu na tři měsíce. Asi po šesti týdnech jsem si sám od sebe léčbu ještě o měsíc prodloužil. Domů jsem se tedy vrátil v pátek 15.srpna – přesně za 4 měsíce, tj. za 17 týdnů a 3 dny = za 122 dní. Za tuto dobu jsem stačil nasbírat za různé prohřešky pouze 3 čárky. Hned první týden po léčbě jsem chytil doma skvělou práci – výpomoc při malování bytu. Jinak práce jako zaměstnání pro mne nebyla žádná. Známí mi tvrdili: Prosím tě, co chceš, vždyť máš ČID, takže prachy jistý. Nojo, jistý peníze z důchodu byly, ale též byla nuda. Když však přišel říjen, rozhodl jsem se navštívit ve Svitavách spolek zvaný KLUS. A zde díky paní Daně Vítové jsem docela dobře a rád zapadl do kolektivu. Každý měsíc jsem se těšil a samozřejmě těším, až se opět sejdeme, poněvadž je zde si o čem povídat. Ale co dál, vždyť se doma unudím, říkal jsem si. Přišla zima a já, abych zabil nudu, podařilo se mi dostat do oddílu ledního hokeje, nikoliv jako fanda, ale již jako funkcionář. V družstvu dorostu a juniorů dělám jako kustod; u žáků technického poradce. A věřte nebo ne, letos již potáhnu 3. sezónu. Zima utekla, přišel březen a hokejová sezóna skončila. A nyní co dál? Tak jsem se dal na pěší turistiku. Ve čtvrtek 22.dubna 2004 jsem se stal novopečeným členem KČT v Poličce. A hned od začátku jsem začal pilně trénovat, abych si mohl dovolit na větších akcích i delší tratě, než je jen 20 či 25 km. V tomto roce (2004) pro mě turistická sezóna skončila pochodem „Za posledním puchýřem“ v Brně – Medlánkách. Dva týdny nato jsem se podrobil operaci pupeční kýly na chirurgii ve Svitavách a do konce roku a na začátku roku 2005 jsme musel mít klid. Stejně jsem ale stihl za 6 měsíců našlapat 540 km. A v letošním roce 2005 jsem se do turistiky zakousl víc než dost. Skoro každý víkend na nějaké akci a kilometry nabíhaly. Stal se ze mne polykač kilometrů. A proč by ne? Vždyť jsem musel trénovat na olympiádu, na kterou jsem se nesmírně těšil. Dny pomalu ale jistě ubíhaly a IX. Světová olympiáda turistiky byla za dveřmi. Konala se ve dnech 28.-31.7.2005 v Plzni. Nebudu to rozebírat, ale za tři dny jsem ušel celkem 84 km. Ale největší radost mám z toho, že jsem ušel Maratónský pochod na 42 km. Na to i na sebe jsem velmi hrdý!
Kdyby mi někdo na začátku tohoto roku řekl, že ujdu turisticky 800 km, asi bych mu dal pár facek. Ale ono je pravda, že asi trhnu svůj rekord a překonám hranici 1000 km! A přátelé, věřte mi nebo ne, ještě před dvěma lety se na mě lidé v Poličce koukali přes prsty, ale dnes díky pěší turistice mě každý den lidé zdraví, dokonce i podají ruku, potřesou s ní a řeknou – „Romane, jsi borec“! A mně se chce z toho normálně radostí plakat.
Roman
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář