Na již tradiční pochod za střízlivostí byl sraz opět na naší základně u ordinace. Brodská sekce dorazila v pořádku, bylo nás tu dost. Počítali jsme s tím, že se nás sejde celkem 30, ale nevypadalo to tak, zřejmě někoho odradilo ranní sychravé počasí, o němž tvrdím, "že by notorik ani vlastní tchýni  pro rum neposlal",  byli jsme odhodláni vyrazit i do nečasu- nejsme z cukru, nerozpustíme se, a krom toho atmosféra vyváží  i nepříznivé počasí. Dorazila i naše skoročlenka, paní Jindřiška, která dělala dlouhou dobu  terapeutku v Želivě, a vyrazili jsme k Mozerovu, neboť. se očekávala mnohá překvapení.

Jedno jsem měl v zásobě i já- podařilo se mi vkládat fotoklipy , které jsem nahrál na YT. S dalším překvapením se vytasil Pepa, který se svojí dcerou bivakoval u usedlosti. Poté se oblékla Martinova dcera do mozerovského kroje(škoda jen že byla zima, takže pod krojem měla tepláky a triko), o další překvapení se postaral kocourek, který si mě tak oblíbil, že se usadil na mých ramenou, takže jsem potvrdi svůj pseudonym "Kočičí táta", a o poslední překvapení se postarali naši svitavští přátelé, kterým se podařilo "Hodit kufr", neboli zabloudit. Vše se tedy vysvětlilo,takže byl potlach trochu delší.

Vycházka se vyvedla, někteří obdivovali krásy přírody, já jsem se s terapeutkami Jindřiškou a  Ájou bavil o fotografování, a důvod, proč jsem se rozhodlpro tento druh fotoaparát(ultrazoom), ale mám pocit, že terapeutky asi mysley, že jim mongolsky nadávám... Tak jsem jim ukázal, jak fotit daňky ze vzdálenosti 500 metrů. Jinak jsme se bavili houbařením, vyprávěním příběhů, prostě vychutnávali jsme si atmosféru, počasí se zlepšilo, takže výlet neměl chybu.

Výlet jsme ukončili tradičním opékáním špekáčků, které tradičně dodal náš předseda, a tak nám příjemně utekl den, nabitý novými dojmy. Nakonec jsme se rozloučili a obohaceni o nové zážitky jsme se rozjeli do našich domovů

Kočičí táta