"CESTA K SOBĚ"

Aneb: jak jsme vystavovali

S tím nápadem snad přišla první paní doktorka na jednéz loňských podzimních schůzek KLUSu: Náš klubový bard se nadarno nepyšní příjmením Slavík. Své písně si sám skládá. textuje, zpívá a doprovází na kytaru, občas i veřejně. Jsou v našich řadách i další amatérští tvořitelé. Někdo píše básničky, jiný maluje obrázky štětcem, další počítačem, jiný zase tvoří hezké fotky. Co takhle to spojit? Využít Michalův předvánoční koncert a předvést veřejnosti, čenu věnujeme volný čas my, kteří jej neutrácíme v hospodě.

Toho roku se již koncert neuskutečnil. Jeden z hlavních aktérů odešel na léčení, ostatní se ostýchali prezentovat svůj ryzí amatérismus či snad dokonce se veřejně přiznat, že patří mezi léčené alkoholiky. Jen Zdenda se do věci zakousl a nepovolil a rozhodl so výstavu uskutčnit stůj co stůj. Sehnal volný temín ve výstavní síni velice krásné a stylové - zadní místnosti Štáflovy chalupy. Přesvědčil lidi(v čemž ovšem vydatně zapracovala i paní doktorka), že že jejich tvorbu stojí za to ukázat divákům či posluchačům akdo chce, může vystavovat pod pseudonyymem. A aby se nedalo couvnout, udělal propagaci hodnou supermaketu. V novinách okresních i krajských, plakát na všech brodských nárožích. A sám se pustil do instalace výstavy.

Když jsem přišel v pondělí před výstavou do Štáflovy chalupy, přepadla mě tíseň: místnostzaplněná nepořádkem z předchozí výstavy, stoly se zaprášenými vitrínkami, křivolaké zdi , do nichž se nesmějí zatloukat hřebíky, pár starých rozvvrzaných stojanů... A velká kupa našich obrazů, fotek a listů s básněmi a protipijáckou satirou. Jak s tohohle Zdenda udělá výstavu? A je na to sám. Nikdo mu nepomůže, všichni jsou v práci, mnozí to mají do Brodu daleko. A co naše vernisáž? Máme jí nalánovánu jako pásmo, v němž se střídá , v němž se střídá mluvené slovo, , Michalovy songy a recitaci básní. Jenže žádnou generálku nemáme naplánovanou. To bude fiasko...

Do Havlíčkova Brodu jsem pakPřijel až v den výstavy Ještě když jsem překračoval práh výstavní síně, třásla se mi kolena. Vstoupil jsem - a byl jsem v Jiříkově vidění. Ne nikdo tu nemávl kouzelným proutkem. Jen Zdenda a s ním pár dalších KLUSáků, kteří si našli po večerech čas tu zapracovali. A ona i ta naše dílka, původně tvořená proradost naši a našich blízkých a také proto,že kdo přestane vysedávat v putyce, má náhle spoustu volna, teď v tom krásném prostředí vyrostla a zkrásněla, byla to opravdová výstava, jak od profesionálů.

Vše bylo přichystáno, jen my účinkující vernisáže jsme si ještě honwem upřesňovali improvizovaný program. Pomalu se začínali trousit návštěvníci, přišli mezi nás i bývalí majitelé chalupy - manželé Štáflovi i opravdový básník Petr Musílek. Le z nás "recitátorů" spadla tréma, byli jsme mezi svými. Všichni se rozestavili kolem stolů po obvodu čtvercové síně, až tady vznil nápad, že účinkující si stoupnou každý do jiného rohu a budou přednášet z publika.

Pak paní doktorka pověděla všem o snyslu naší CESTY K SOBĚ, představila vystavující, zazněly Michalovy songy a verše o tom, jak teprve ten, kdo se zbaví své závisloasti, získá nové oči a dokáže žasnout jak děti.Vernisáž byla zdárně za námi, a my jme usedli k tomunejkrásnějšímu exponátu: zákuskům naší fotografky a cukrářky Zdeny. Bohužel , tento exponát neměl dlouhou trvanlivost...