Dana Vítová

Cesty

 

Kolik je na světě lidí

tolik je různých cest.

Kdo na nich kroky mé řídí?

Kým se mám nechat vést?

 

Mé cesty za poznáním

jsou neschůdné, to já vím.

A je mým velkým přáním

jít cestou za štěstím.

 

 

Pokání

 

Rozjímej. Už se připozdívá.

Dřív, než se soumrak přiblíží.

Hvězda, co nad Betlémem byla

vede tě nyní ke kříži.

 

Ten kříž není jen symbolem,

je v něm více než tušíš.

Tak dej mu místo v srdci svém

a otevři svou duši.

 

 

 

Sázavský klášter

 

Jít po stopách zašlých věků

a dojít je svým kořenům.

Aby most přes tuto řeku

byl i mostem k dnešním dnům.

 

V těch zdech se psala historie.

Zdi sázavského kláštera.

Čas proti proudu řeky plyne

a zbyla už jen některá

 

z deseti svatých přikázání,

z doby, kdy tu sídlil řád.

Do dnešních dnů snad nehodí se ani.

A přesto – platí napořád.

 

 

Keltské obětiště

 

Podivné kouzlo toho místa

vznáší se kolem. Mystika.

Tady si nejsem ničím jistá.

Neznámá síla proniká

 

Až na počátek bytí.

Jako za časů Merlina.

Tep vlastního srdce cítím

A dlouhá cesta začíná

 

tam někde u těch kamenů,

co věky přetrvaly.

Nikdy nezapomenu.

Zase mi sílu daly.

 

Uhlíky z ohně v dlani hřejí

a já to říci neumím –

to kámen mluví o naději,

a já mu rozumím.

 

 

Kamenný kříž

 

Na stejném místě, jen o kousek dál

uprostřed lesa kamenný kříž.

Je hodně starý, byzantský tvar.

A i když v Boha nevěříš

 

musíš se zastavit. A stejná síla,

síla posvátných kamenů

kamenným klíčem srdce otevírá.

Bůh starých Keltů i křesťanů

 

na stejném místě, přes propast času

kamennou krásou, až dech se tají,

přináší lidem radost a spásu.

Kamenná srdce otvírají.

 

 

 

Kostel

 

Přetrval staletí

a dnes se rozpadává.

Nikdo sem nezajde.

u vchodu roste tráva,

i Bůh se vytratil.

 

Na rozpadlém oltáři

už nikdo nezapálí svíce.

U opuštěné zpovědnice

nikdo se nezpovídá.

Kam ztratila se víra?

 

 

 

Hledání

 

Neustálý boj protikladů.

Kam přikloní se misky vah?

Na jednu odvahu si kladu,

na druhou obavy a strach.

 

A jakou poutník ve vesmíru

v životě hledám pevný bod.

A správný postoj, správnou míru

pevný bod ve hře o život.

 

 

Zrcadlo

 

Jsi zrcadlem mých skutků

které se v tobě odráží.

Jsi cestou ze zármutku,

když si sama sebe nevážím.

 

Je hodně těžké nastavit

zrcadlo sám sobě.

Tak moje touhy i můj cit

snad odrazí se v tobě.

 

 

Narozeniny

 

Korálky prošlých let

na niti života.

Útržky vyřčených vět,

slzy a samota....

 

dnes je čas další navléknout

(je lepší nepočítat)

bojím se zpátky ohlédnout,

bojím se ztráty sčítat.

 

 

 

 

Stín

 

Chceš překročit svůj vlastní stín.

Tak trháš lístky kopretin

a ptáš se květů, co tě nutí

nezměnit svoje rozhodnutí.

 

Proč před tebou vždy o krok bývá?

To nepoví ti kopretina,

odpověď hledej u sebe.

Jinudy cesta nevede.

 

Zkus se k němu přiblížit,

se svým stínem se usmířit.

Nemusíš se bát svého stínu.

( a nenič proto kopretinu.)

 

 

 

Výprodej

 

Výprodej citů

v bazaru zvláštním,

výprodej emocí,

výprodej vášní.

 

Všechno bezcenné

můžeš tu odložit.

Lásky i touhy své,

i jakýkoli cit,

 

který z různého důvodu

ten druhý přestal chtít.

Jak starou amfóru

své srdce vyprázdnit.

 

 

Tanec

 

Tančím.

Na laně nad propastí.

A v algorytmu těla

je pro mě tanec slastí.

Touha zvědomělá

už není jen sen.

Možná, že kdybych chtěla

tak stačí krůček jen…

 

Tančím.

A struna zpřetrhaná

melancholicky zní.

A tak tu tančím sama.

Svůj tanec poslední

 

 

Podej mi ruku

 

Podej mi ruku, chci se nechat vést

po cestách tvých myšlenek a přání,

dojít s tebou na křižovatku cest

a odtud se dát cestou za poznáním.

 

Podej mi ruku, chci se toulat s tebou

krajinou lesů, vod a strání.

Brouzdat se rosu, kde bosé nohy zebou

a hebká tráva k odpočinku svádí.

 

Podej mi ruku, buď mým průvodcem,

chci nablízku ti stále být,

na cestě za poznáním, za srdcem.

Vždyť bez tebe bych mohla zabloudit.

 

 

 

Mlčky

 

Chci toho tolik říct a slova nenacházím,

však možná tuším ( nebo vím ?)

Když k vyznání mi slova schází

lze mnoho říct i mlčením.

 

A doteky. A pohlazením.

Beze slov mluví moje rty.

Jenomže pořád ještě nevím,

co beze slov mi řekneš ty.

 

 

Prosba

 

Ruce jak k modlitbě sepjaté

Já o lásku tě prosím.

Vzpomínky časem odváté

a přece tě v srdci nosím.

 

Navzdory lidem a navzdory času

láska je volba a tak jí volím.

Zvolím si štěstí, zvolím krásu,

jen smutek, ten si nedovolím.

 

 

Okamžik

 

Žít jen pro tuto chvíli,

to zas tak málo není.

Chvíle, v níž jsme se políbili

jsme láskou proměněni.

 

Láska vše v dobré promění

a všechno pěkné zdá se.

Láska je krásné souznění,

cit v prostoru a čase.

 

 

City

 

To nelze slovy vypovědět,

a ani štětcem nakreslit.

Ptáš se, jak máš tedy vědět,

že je tak velký ten můj cit?

 

Víš, o citech se nepřemýšlí,

cit se vždycky prožívá.

Ať nepropásneš chvíli příští,

v níž něco krásné začíná.

 

 

Sny

 

Den odchází a nevrátíš ho zpátky,

už zvoní klekání.

Ty vcházíš do snů pootevřenými vrátky,

úzkými vrátky poznání.

 

Já chci být s tebou ve tvých snech,

tak nech si o mě něco zdát,

myšlenky volně proudit nech,

aspoň ve snu měj mě rád.

 

 

 

Výstava

 

Výstava.Tvá první v našem kraji.

Počítačová grafika.

Tvé obrázky v sobě kouzlo mají

( to je pochvalný výrok kritika.)

 

Asociace v mysli volně plynou,

v mém srdci zmatek vyvolá,

když krásné ženy před vitrínou

chtějí znát záměr autora.

 

Ta souhra barev, světlo, stín,

a umělecky vybroušený styl.

Já trochu žárlím, i když vím,

že jsi je pro mě nakreslil.

 

 

Hvězdy

 

Pozvolna letní noc přichází,

už dohasíná svíce.

Na nebi hvězdy se rozzáří

a je jich ta tisíce.

 

Jen dvě hvězdičky stříbrné

se do tvých očí skryly,

aby až srdce si vzpomene

se láskou rozsvítily

 

 

Setkávání

 

Co nám brání?

Říkáš čas a vzdálenost.

setkání je k lásce most,

v dnešní době rychlých spojů

můžeme být často spolu.

 

Čas nehraje v lásce roli.

Když mě srdce nejvíc bolí,

a když ovládne mne cit,

musím blízko tebe být.

 

 

Stromy

 

Dva stromy u cesty

koruny propletené,

vyrostly pro štěstí.

vyrostly vedle sebe.

 

Snad chtějí růst do nebe.

A je v tom moudrost stromů,

že rostou u sebe.

Že vyrůstají spolu.

 

 

Bárky snů

 

Volání dálek v melodii

a lodě, jako nástroje..

z obrázků cítím harmonii

i touhu. Možná oboje

 

skrývá tvá duše básníka,

a výtvarníka, malíře,

barevná touha veliká

na bílém papíře.

 

Možná i já bych chtěla plout

bárkami prapodivných tvarů,

nechat se větrem obejmout

a nevracet se do přístavů.

 

 

 

Cesta

 

Nechci jít po cestách značených

turistickými značkami.

Chci slyšet tvůj zvonivý smích,

vidět modré nebe nad námi,

 

chtěla bych za ruku tě vzít

a poslouchat tvůj tichý hlas,

po cestě lásky s tebou jít,

a vnímat prostor, cítit čas,

 

chtěla bych…. Na tom nezáleží,

cesta je známá, směr je dán.

Ač je to láska, oč tu běží

půjdem svou cestou každý sám ???

 

 

 

Komunikace

 

Láska jsou jenom slova,

útržky vyřčených vět.

Už jednou vyslovená

nelze vzít nikdy zpět.

 

Nemůžeš nikdy vědět,

co myslím si,můj milý

a nelze dopovědět

co říct jsme nestačili.

 

 

Dotek

 

Zlehounka, jak motýl květiny

chtěla bych dotknout se tvých dlaní.

Já vím, ten dotek jediný

mou lásku nezachrání,

 

však může v dlaních probudit

vzpomínky, které voní kvítím,

vzpomínky na krásný, vroucí cit,

který ( ač nechci ) stále cítím.

 

 

Hra

 

Pomyslná šachovnice,

šedesát čtyři polí.

Méně někdy bývá více.

Mě srdce nedovolí

 

o lásku s tebou tu hru hrát.

V ní nelze zvítězit.

Výsledkem bývá vždycky mat,

A poraženým – cit !

 

 

 

Proč?

 

Proč slzy po tváři stékají,

když plakat nechci? Ty to víš.

Rty slova lásky šeptají

a ty je neslyšíš.

 

Ne, to není jenom hra,

ten cit je opravdový.

Snad je v něm síla tajemná,

nelze ji popsat slovy,

 

a tak zkus v tichu naslouchat,

když moje srdce mluví.

Ale jen ten, kdo mě má rád

té řeči porozumí.

 

 

Odpověď

 

Proč jenom slzy a trápení

a pro jiné lásku máš?

Což se to nikdy nezmění?

Modlím se otčenáš....

 

Já nemám právo na lásku?

Proč jen povinnost mi zbývá?

Na hloupou a zbytečnou otázku

tajemný hlas mi odpovídá:

 

Na to není slov ani vět

a není vysvětlení.

Je to díl co zbývá dotrpět

do Kristova utrpení.

 

 

V dešti

 

Kapičky deště padají

snad jako předěl mezi námi.

a tak je chytám do dlaní,

dřív, než se smísí se slzami.

 

Plačtivé dny a kalná rána.

Otázky. Proč se vůbec ptát?

Vždyť partie je rozehraná

ty třetím tahem dáváš mat.

 

 

 

 

 

Realita

 

Prý už jsem stará na pohádky,

v nichž dobro vždycky zvítězí.

V reální světě jsou i hádky,

a slané slzy v příbězích…

 

tak měla bych i svoje city,

které bezelstně jsem chtěla dát

pod mikroskopem reality

prověřit, pročíst, prozkoumat!

 

 

Otázky

 

Proč plakat pro lásku

co vlastně nezačala?

A klást si otázku,

kde se snad chyba stala?

 

Nechávám slzy téct,

Přemýšlím o vině,

o zbytečnosti gest,

o důsledku a příčině,

 

a jen se stále ptám

těch, co odpověď snad znají:

Když zůstane člověk sám –

kam se nepotřebné city odkládají?

 

 

O tobě

 

Tak, jako múzy pro básníky,

jsi pro mě inspirací.

Za všechny krásné chvíle – díky.

Neustále se ke mně vrací

 

jak bumerang, tvé úsměvy,

tvá slova i tvé mlčení.

A žádný zákaz bezcenný

to nezmění

 

 

Zastavení

 

Jak zastavit ten pramen

co tryská z mého nitra?

V příslibu nepoznaném

kdo ví, co bude zítra?

 

Možná, že zastaví ho mráz,

ledový, až dech se tají,

možná to bude smutek v nás

a ztěžklá křídla, která nelétají.

 

 

Odpuštění ?

 

Není lehké odpustit.

Srdce v kámen proměněné

už si ani nevzpomene

co je cit.

 

Poprosit o odpuštění?

Slzy, nebo kapky rosy?

Nedočká se ten, kdo prosí.

Když se srdce promění,

 

když zakleješ ho do kamene,

potom, ani kdybych chtěla

odpustit bych neuměla.

Kámen, ten se neustrne.

 

 

Střepy

 

Jak hliněný džbánek

rozbitý na střepy

je moje duše.

Nikdo ji neslepí.

 

Už se nesnažím poskládat

střípky rozbitých citů.

Nechci, abys mě měl rád

jen ze soucitu.

 

 

Krajina s měsícem

 

I měsíc ubývá

a pomalu se ztrácí.

Z lásky nic nezbývá.

Mít rád se nevyplácí.

 

Tváříš se netečně,

tvá tvář je z kamene,

všechno je zbytečné.

Trvalé. Neměnné.

 

V krajině bez lidí

smutno, jak v srdci mém.

Pro slzy nevidím

v krajině s měsícem.

 

 

Babí léto

 

Časem zázraků a divů

Je čas babího léta.

Je bránou do podzimu.

Kdy růže neodkvétá

 

A všechno hýří barvami.

Zelená, žlutá, červená..

ten kousek duhy nad námi

snad něco znamená.

 

Země jak velká zahrada

( vstup pouze na pozvání )

právě své plody vydává.

Nastává doba zrání.

 

A tak i já chci dneska dát

všechno co mám,co znám, co vím.

Hloubkou svých citů dozrávat.

I srdce zraje. Očekáváním.

Internetové stránky

Prezentace básnických sbírek a jiné zajímavosti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak hliněný džbánek

rozbitý na střepy

je moje duše.

Nikdo ji neslepí.

 

Už se nesnažím poskládat

střípky rozbitých citů.

Nechci, abys mě měl rád

jen ze soucitu.

 

 

Krajina s měsícem

 

I měsíc ubývá

a pomalu se ztrácí.

Z lásky nic nezbývá.

Mít rád se nevyplácí.

 

Tváříš se netečně,

tvá tvář je z kamene,

všechno je zbytečné.

Trvalé. Neměnné.

 

V krajině bez lidí

smutno, jak v srdci mém.

Pro slzy nevidím

v krajině s měsícem.

 

 

Babí léto

 

Časem zázraků a divů

Je čas babího léta.

Je bránou do podzimu.

Kdy růže neodkvétá

 

A všechno hýří barvami.

Zelená, žlutá, červená..

ten kousek duhy nad námi

snad něco znamená.

 

Země jak velká zahrada

( vstup pouze na pozvání )

právě své plody vydává.

Nastává doba zrání.

 

A tak i já chci dneska dát

všechno co mám,co znám, co vím.

Hloubkou svých citů dozrávat.

I srdce zraje. Očekáváním.