Kde jsi byl, rozume? Recidiva
1. 5. 2007
Kde jsi byl, rozume?
Kde jsi byl rozume
řadu těch dlouhých let?
Žádnému resumé
nechtěl jsem rozumět.
Někdy mi bylo zle,
teskně a do breku-
to když jsem bez cíle
bloudil kdes v daleku.
Celý svět kolem mne
jakoby zastřen byl
teskně a dojemně.
A já jsem jenom pil.
Posléze přátelé
hlavami kroutili,
když se mé sny smělé
v zlou propast hroutily.
Pak noci bezesné
Přišly a úzkost v nich-
stokrát jsem říkal NE.
Sklízel jsem jenom smích.
Pil jsem pak nesměle
zato však častěji-
ztrácel jsem přátele,
veškerou naději.
Pro ženu pro děti
byl jsem jak ztracený
přes jejich oběti
život byl bez ceny.
V trosku se měnil ten,
kdo měl růst,košatět.
Dnes už se nedivím,
že netěšil už mě svět.
Co všechno chápu dnes,
co všechno znám a vím
jak hluboko jsem kles.
Těžko se hledá rým…
A potom přišel den,
kdy už to nešlo dál.
Oloupen, podveden-
můj život ztroskotal.
Když se můj koráb chtěl
už rozbít o skály-
pak už jsem rozuměl
co vlny šeptaly:
Zachraň se,člověče-
vždyť ten tvůj chlast je bol,
a život ti uteče-
zanech už alkohol!!
A pak pás záchranný
lidé mi podali
v klášteře želivském
sílu mi dodali…
Ten je pro mne nadějí,
a vírou v budoucnost-
život mám raději
a to je víc než dost.
Mám život, lidi rád,
a dobře znám a vím,
zač musím děkovat
těmto zdem prastarým.
Za vše, co napíši
a snad i vytvořím.
To je mé zátiší,
naděje. Já to vím.
A já bych přál všem rád,
ať jako já s nadějí
sem mohli jezdívat
a snad ještě raději…
Má cenu teď se ptát:
Rozume,kde jsi byl?
Buď každý jak já rád,
že jsi ho nepropil!
Že tu teď můžeš být
zas štastný a veselý
s velikou snahou žít.
Nic nás zde nedělí…
Mysli na přátele,
mysli i na zdraví,
abstinuj, žij skvěle,
čas chyby napraví…
Recidiva
Je rodu ženského,přitažlivá,svůdná
slibuje rozkoš a pocit zapomnění
nesmírně lákavá- vždyťcesta k ní je schůdná.
Však zrádná to žena je, život rychle mění
v učiněné peklo-recidiva zrůdná.
Jak drahé s ní bývá i jediné objetí…
Co sil pak stojí nás a k vzteku přivádí,
je jako lavina- bude z ní prokletí
-i když jí podlehnem většinou neradi.
Vzbuzuje odpor v nás, ale i dojetí…
Je jakouragén,požár a povodeň;
napřed nás přivábí, potom nás zničí.
Když svádí slibuje- člověče zapomeň
na všechny zásady! Podobná biči
jenž tvrdě dopadne-je jako pochodeň.
Umí nás klamat tak, jak žena výřečná
co ráda laškuje, flirtuje, rozkoše slibuje.
Po prvním objetí už zdá se být zbytečná,
a těch chvil milostných s ní člověk pak lituje.
Je pro nás pohromouta lhářka výtečná…
Je velkou zlodějkou, krade ty hodnoty,
které si našinec tak těžko shromáždí.
Ten, kdo jí podlehne, kápne jí do noty
když všechny zásady v sobě tím zavraždí,
stydí se, bojí se, leká se samoty…
Je nekompromisní a přesná jak hodiny
ví přesně, jak na koho, a kdy má udeřit,
přináší zoufalství, rozvrací rodiny
a smrtí hrozí tam, kde se chce tolik žít.
Jenom se nedostat na její bodliny…
Je ženou prodejnou, přímo se vnucuje,
a člověk od ní se vždy snadno nakazí.
A kdo s ní riskantně moc často obcuje
tak může čekat jen zklamání, podrazy.
S touhletou potvorou těžko se tancuje…
Nezná cit mateřský- je krutou macechou,
a kdo jí uvěřil, neujde výprasku
v té chvíli zklamání je slabou útechou,
že jsi jí uvěřil, a zvolil za lásku…
Před jejím lákáním se shlukněme pod střechou.
Těžko se našinec jenom sám ubrání,
když do svých osidel slabocha uchopí,
kdo jí jde naproti, vůbec se nebrání,
tak spadne do bahna, v kterém se utopí…
Těžká je záchrana, kruté je pokání…
Příkazem pro nás je vždy se jí vyhýbat.
Jen tak je bezradná,neškodná,bezmocná.
Nesmíme zkoušet pít, nudou se zabývat,
vyražme do klubů, kde ruka je pomocná
pro duše zlomené,pro srdce nemocná…
Já k nechci více povídat,však poslední mám bod…
A to ten,že se ženám velmi omlouvám.
No, tak mě žalujte, když vám to není vhod
za to přirovnání-já nerad pomlouvám..
Však za to nemohu, ale ten ženský rod…
Zdenda Hláška
Kde jsi byl rozume
řadu těch dlouhých let?
Žádnému resumé
nechtěl jsem rozumět.
Někdy mi bylo zle,
teskně a do breku-
to když jsem bez cíle
bloudil kdes v daleku.
Celý svět kolem mne
jakoby zastřen byl
teskně a dojemně.
A já jsem jenom pil.
Posléze přátelé
hlavami kroutili,
když se mé sny smělé
v zlou propast hroutily.
Pak noci bezesné
Přišly a úzkost v nich-
stokrát jsem říkal NE.
Sklízel jsem jenom smích.
Pil jsem pak nesměle
zato však častěji-
ztrácel jsem přátele,
veškerou naději.
Pro ženu pro děti
byl jsem jak ztracený
přes jejich oběti
život byl bez ceny.
V trosku se měnil ten,
kdo měl růst,košatět.
Dnes už se nedivím,
že netěšil už mě svět.
Co všechno chápu dnes,
co všechno znám a vím
jak hluboko jsem kles.
Těžko se hledá rým…
A potom přišel den,
kdy už to nešlo dál.
Oloupen, podveden-
můj život ztroskotal.
Když se můj koráb chtěl
už rozbít o skály-
pak už jsem rozuměl
co vlny šeptaly:
Zachraň se,člověče-
vždyť ten tvůj chlast je bol,
a život ti uteče-
zanech už alkohol!!
A pak pás záchranný
lidé mi podali
v klášteře želivském
sílu mi dodali…
Ten je pro mne nadějí,
a vírou v budoucnost-
život mám raději
a to je víc než dost.
Mám život, lidi rád,
a dobře znám a vím,
zač musím děkovat
těmto zdem prastarým.
Za vše, co napíši
a snad i vytvořím.
To je mé zátiší,
naděje. Já to vím.
A já bych přál všem rád,
ať jako já s nadějí
sem mohli jezdívat
a snad ještě raději…
Má cenu teď se ptát:
Rozume,kde jsi byl?
Buď každý jak já rád,
že jsi ho nepropil!
Že tu teď můžeš být
zas štastný a veselý
s velikou snahou žít.
Nic nás zde nedělí…
Mysli na přátele,
mysli i na zdraví,
abstinuj, žij skvěle,
čas chyby napraví…
Recidiva
Je rodu ženského,přitažlivá,svůdná
slibuje rozkoš a pocit zapomnění
nesmírně lákavá- vždyťcesta k ní je schůdná.
Však zrádná to žena je, život rychle mění
v učiněné peklo-recidiva zrůdná.
Jak drahé s ní bývá i jediné objetí…
Co sil pak stojí nás a k vzteku přivádí,
je jako lavina- bude z ní prokletí
-i když jí podlehnem většinou neradi.
Vzbuzuje odpor v nás, ale i dojetí…
Je jakouragén,požár a povodeň;
napřed nás přivábí, potom nás zničí.
Když svádí slibuje- člověče zapomeň
na všechny zásady! Podobná biči
jenž tvrdě dopadne-je jako pochodeň.
Umí nás klamat tak, jak žena výřečná
co ráda laškuje, flirtuje, rozkoše slibuje.
Po prvním objetí už zdá se být zbytečná,
a těch chvil milostných s ní člověk pak lituje.
Je pro nás pohromouta lhářka výtečná…
Je velkou zlodějkou, krade ty hodnoty,
které si našinec tak těžko shromáždí.
Ten, kdo jí podlehne, kápne jí do noty
když všechny zásady v sobě tím zavraždí,
stydí se, bojí se, leká se samoty…
Je nekompromisní a přesná jak hodiny
ví přesně, jak na koho, a kdy má udeřit,
přináší zoufalství, rozvrací rodiny
a smrtí hrozí tam, kde se chce tolik žít.
Jenom se nedostat na její bodliny…
Je ženou prodejnou, přímo se vnucuje,
a člověk od ní se vždy snadno nakazí.
A kdo s ní riskantně moc často obcuje
tak může čekat jen zklamání, podrazy.
S touhletou potvorou těžko se tancuje…
Nezná cit mateřský- je krutou macechou,
a kdo jí uvěřil, neujde výprasku
v té chvíli zklamání je slabou útechou,
že jsi jí uvěřil, a zvolil za lásku…
Před jejím lákáním se shlukněme pod střechou.
Těžko se našinec jenom sám ubrání,
když do svých osidel slabocha uchopí,
kdo jí jde naproti, vůbec se nebrání,
tak spadne do bahna, v kterém se utopí…
Těžká je záchrana, kruté je pokání…
Příkazem pro nás je vždy se jí vyhýbat.
Jen tak je bezradná,neškodná,bezmocná.
Nesmíme zkoušet pít, nudou se zabývat,
vyražme do klubů, kde ruka je pomocná
pro duše zlomené,pro srdce nemocná…
Já k nechci více povídat,však poslední mám bod…
A to ten,že se ženám velmi omlouvám.
No, tak mě žalujte, když vám to není vhod
za to přirovnání-já nerad pomlouvám..
Však za to nemohu, ale ten ženský rod…
Zdenda Hláška
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář